LINA_RAÜL REFREE - photo by Mileu

LINA_RAÜL REFREE (PORTUGALSKO/ŠPANĚLSKO)

PORTUGALSKÉ FADO JAKO HUDEBNÍ ZÁZRAK

OSUDOVÉ PÍSNĚ FADO ZAHALENÉ ZVUKEM KLAVÍRU A SYNTEZÁTORŮ JAKO DRUH NAPROSTÉHO HUDEBNÍHO ZÁZRAKU.

Jakoby měl katalánský producent a hudebník Raül Refree shůry dané požehnání porušovat pravidla letitých kánonů do formy událostí, které běžně nezažíváme. Doba sice v hudbě elektronice přeje, sloučit ji ovšem s portugalskými písněmi fado, to už vyžaduje značnou odvahu. Raul to s lisabonskou zpěvačkou Linou přesto riskli, navíc s repertoárem Královny fado Amálie Rodrigues, která zemřela v roce 1999 a je považovaná za jednu z největších umělkyň portugalské historie.
Namísto klasického doprovodu, zvolil však Raül klavír a písně Amálie, svádějící občas k myšlence na nedotknutelnost, zabalil na albu Lina_Raül Refree do zvuku analogového syntezátoru, ambientu a elektro šumů. Odpadly obvyklé zvonivé kytarové mezihry a my se tak u Liny můžeme soustředit na její emoce stěží ovládající hlas a velmi hluboký ponor do sdělení textu.
Lina Raüla předem varovala - „půjdou po nás“- a měla pravdu, tradicionalisté zděšení neskrývali, nicméně v přesile nezůstali: drtivá většina posluchačů a obdivovatelů fado jim za odvahu vyvěsila oslavné vlajky. Jednoduše i z toho důvodu, že Lina trvala na původních melodiích a textech písní Amálie a Raül k fado přistoupil z pozice „někoho zvenčí“, kdo si je sice vědom trvalosti odkazu národního portugalského hudebního pokladu, ne však do té míry, aby okolo něho chodil s posvátnou úctou. Vyplatilo se: album se zařadilo mezi nejúspěšnější nahrávky roku 2020 a zvítězilo v anketě Evropského žebříčku world music.
Lina, jen shodou okolností také příjmením Rodrigues, vystudovala klasický zpěv a předtím, než potkala multiinstrumentalistu Raüla, si vydobyla renomé respektované zpěvačky písní Amálie.  „Překvapilo mě, jak se tak neobyčejná zpěvačka může nechat zavřít do místnosti, připomínající vlastně zlatou klec,“ prohlásil Raül v narážce na zpěvaččino zapouzdření v tradici, o které sám smýšlí jako o pohodlném způsobu zbavit se myšlenky na její moderní renovaci, a tím pádem jediném možném způsobu, jak fado posunout dál do historie. Co tím myslí, názorně předvedl na albech španělských flamenkových zpěvaček: Rosalía, Silviíe Pérez Cruz nebo Rocío Márquez mu jsou vděčné za hodně. Stejně tak zpěvák a gay kabaretní umělec Rodrigo Cuevas z Asturie nebo francouzské ženské polyfonií trio Cocanha a nevšední zážitek nám připravil s americkým rockerem Lee Ranaldem na společném albu Names of North End Women, kdy s bývalým členem Sonic Youth takřka nepoužívají kytary.
„Mým štěstím je svoboda,“ ulevila si kdysi zpěvačka Ana Moura, zasnubující fado s popem a jestli jejímu pocitu tehdy někdo nerozuměl, s vyznáním Liny snad už pochopí, co i pro ni znamená vymanit se z dogmat: „Jdu pořád po své cestě a minulosti se nezbavuji. Odvaha riskovat s doprovodem elektroniky mě ale přinesla pocit naprosté svobody.“

Fotografie - autor Mileu