HRUBÁ HUDBA - by Roman Franc

HRUBÁ HUDBA A MARTIN HRBÁČ J.H.

HORŇÁCKÉ PÍSNĚ UMOCNĚNÉ DOTEKY ELEKTRONIKY

MUZIKANT, SKLADATEL A PRODUCENT JIŘÍ HRADIL VEDE ROZPRAVU S PRIMÁŠEM PETREM MIČKOU, ČLENY JEHO HORŇÁCKÉ MUZIKY A ZPĚVÁCKÝMI LEGENDAMI ZEMITÉHO REGIONU, VČELE S MARTINEM HRBÁČEM.

Muzikant, skladatel a producent Jiří Hradil vede v Hrubé hudbě rozpravu s primášem Petrem Mičkou, členy jeho Horňácké muziky a zpěváckými legendami zemitého regionu. Do horňáckých lánů tím pádem zafoukal elektronický vítr.
Nevyhnutelně to přijít muselo, jen je s podivem, že to trvalo tak dlouho a pokud bychom měli zvolit pro Hrubou Hudbu ústřední slovo, asi by to byla ozvěna. Ta přírodní, jak se o ní mluví v dokumentárním filmu, zachycujícím zrod projektu, a pak ta hudební, ve které doznívá střet dvou naprosto odlišných světu: tradičního a moderního elektronického.
Oba odkrylo album, vlastně dvě: to druhé zahrnuje tradiční horňácké písně, tím víc autentičtější, že nazpívané v přirozeném prostředí domovů, kostela a mezi kopci. Slyšíme na něm také hlas věhlasné legendy Horňácké lidové hudby, Martina Hrbáče z Hrubé Vrbky. Kluci mu neřeknou jinak než maestro a pokud si s nimi na Folkovky přijíždí zahrát a zazpívat, dává to takový krásný horňácký smysl.„Když má člověk kořeny tak toho moc už nepotřebuje, nemusí nic hledat,“ tvrdí Jiří Hradil, k čemuž lze dodat: a nemusíte přitom prokazovat, že jim dokáže zůstat věrný. Přístup člena skupin Tata Bojs, Kafka Band nebo Lesní zvěř, kdy do autentického horňáckého základu vstupuje formou vzájemného dialogu, nepozbývá upřímnosti: takhle zkrátka on sám cítí fúzi Horňácka s elektronikou, soudobou vážnou hudbou, hip hopem, popem, ambientem a zvukovými experimenty.
Leoš Janáček z Horňácka čerpal s vírou v jedinečnost tamních hudců, s jejich unikátním harmonickým cítěním, vedením melodií a frázováním při zpěvu sedláckých písní. Uhranula ho zkrátka hudba drsného, do značné míry izolovaného kraje s osobitým dialektem, která se podle profesora Miloše Štědroně nedá naučit, tu prý jde jen obdivovat. Primáš Petr Mička, pocházející ze starého muzikantského rodu, ji se svou cimbálovkou hraje  syrově a s kuráží, tak jak je v kraji zvykem. Takže nad vším tím mohutným chlapáckým zpěvem a cifrováním houslistů skoro ustrnete. „To jsou normálně moravští černoši,“ prohlásil o Mičkovcích kdysi na Folkovkách Jiří Plocek, odkrývajíc vokální neobyčejnost vzdálenou od všeho, co lze jinde na Moravě slyšet.
Elektro trad-moderna, jak se té hudbě dnes ve světě občas říká, se zařadila k nejspolehlivějším způsobům, jak přenést minulost do budoucnosti a k dávným hudebním tradicím, jejichž platnost nikdo nezpochybňoval, se ke všemu podařilo nalákat mladou generaci, jinak u nich spolehlivě nudou usínající. Forma tradiční hudby není daná, s dobou se přece po staletí mění, to je prostě fakt, ale mělo by se k ní přistupovat s úctou a měla by se hrát  tak, jako byste k tomu měli důvod.
Zatímco ve světě je propojení autentických tradic s elektronikou běžné, u nás k tomu, snad ze strachu z nepřijetí, našlo zatím odvahu jen minimum tvůrců. Na Hrubé Hudbě je nejsympatičtější, že jakkoliv jde v základu o úpravy starých horňáckých písní, vyšly z toho moderní kompozice, autorský počin, kdy k nebi vystoupala hudba krásná jako předtím, jen poprvé a naprosto úžasně umocněná doteky elektroniky.

Přemýšleli jste dopředu o tom, že namísto stokrát přezpívaných a folkrockově převzatých písniček lidem nabídnete hudbu ve formě umění, hudbu spíš s duchovnějším rozměrem?
Jiří Hradil: Už dlouho jsem cítil potřebu se pokusit nějakým způsobem horňáckou hudbu uchopit a pochopit. Jít po vlastním pocitu, který mě vede. Splnil jsem si sen, na který jsem před tím musel pořád myslet. Pochyboval jsem o sobě, jestli to co chci vyzkoušet, nebude blábol milovníka Horňácka, který nemá soudnost. Chtěl jsem skládat účty sobě samému a Horňákům. Neomezovat se a snažit se jít k podstatě horňáckých písní. Horňácká hudba je hluboká a živá. Ten kdo jí naslouchá, je obdarován její sílou. Být poblíž těchto velkých mistrů i prostých lidí je pro mě pocta. Mám vůči jejich kultuře velký respekt, protože žijí v živé tradici. Jejich život je tak naplněn již od dětství. Chtěl jsem také o trochu víc seznámit s Horňáckem širší kulturní veřejnost, kterou by potěšilo zjištění, že tu máme ještě něco, co žije, na co můžeme být hrdí, co můžeme rozvíjet a čím se inspirovat. Oslovit lidi z jiných kulturních bublin, kteří o existenci horňácké hudby neměli potuchy. Silná kultura je kultura, která své kořeny rozvíjí ve všech možných směrech a to my u nás chybí. Jestli v tomto směru Hrubá Hudba někoho pobídne jet na Horňácko a nechat se jím inspirovat, tak budu rád.
Petr Mička: Pochopitelně, na počátku byla velká nejistota a respekt k hudebnímu dědictví, ale zároveň na tom bylo krásné jakési dobrodružství, hledání cesty, kam nás to vlastně zavede, jaký bude výsledek a jak na něj budou reagovat na jedné straně zarytí folkloristé a posluchači hudebních přesahů. Ale tak jako tak, předem jsme si nic nemalovali, chtěli jsme zkrátka nabídnout, pokud možno, to nejlepší, co cítíme a jsme schopni předat.
Ve spojitosti s vaší elektro-trad fúzí se dost mluví o odvaze. Vypadá to ale, že ve vašem případě nešlo ani tak o odvahu, jako spíš o vnitřní pocit, že na formě vlastně vůbec nesejde, důležité bylo, aby zůstala zachována duše horňácké hudby. Mýlíme se?
PM: Cítíte to správně. Rozhodně nešlo o něco, čím bychom chtěli principiálně prorazit. Vždyť my jsme z počátku v podstatě netušili, jakou cestou nás to vlastně povede. To pojetí, spolupráce a snad i ten výsledek vzešel z nějakých vnitřních pohnutek, které nás samovolně vedly. A mám za to, že Jura to do výsledné podoby zpracoval velmi intuitivně, vkusně, s respektem, ale zároveň nebojácně.
JH: Jeden Petrův kamarád z Horňácka napsal: „Všechno je jinak, ale působí to, jako by to tak mělo být.“

Fotografie: Roman Franc