JIŘÍ PAVLICA & HRADIŠŤAN

JIŘÍ PAVLICA & HRADIŠŤAN

KONCERT K 100. VÝROČÍ NAROZENÍ JANA SKÁCELA

JIŘÍ PAVLICA S HRADIŠŤANEM OPĚT NA FOLKOVÝCH PRÁZDNINÁCH.

Myšlenka na to hladí stejně jako jeho poezie: představte si, že by v parku zrovna hrál Hradišťan a nedaleko pod stromem seděl Jan Skácel a stejně jako my by se těšil z toho, jak krásně Jiří Pavlica zhudebnil jeho verše; třeba o tom, jak hoří léto nebo o vodě, co má rozcuchané hlasy. Jak dobře víme, možné to není, leda ve snu. Nebo až zdokonalí hologramy, ale už jen když na to pomyslíme, moc nám tahle technikálie k milovanému „básníkovi ticha a pokory“ nesedí. Ani k té hudbě. Letos by se dožil sta let, a zemřel 7. listopadu 1989, těsně před pádem komunistického režimu, který ho nejdříve odsoudil k trvalému zapomnění a když ani to nestačilo, až do samého konce křehkému básníkovi krutě ztrpčoval život. Než ho vlastně utrápil k smrti.
Ve čtyřech verších dokázal sdělit víc než jiní málem knihou, vcítí a stulí se do nich dodnes snad každý a potkat někoho, koho nikdy nepohladily, snad ani není možné. A navíc, jak napsal profesor Jiří Trávníček: „U Jana Skácela vstupujeme do míst, v nichž přebýváme od pradávna, a přece jsme v nich nebyli. Vzpomínáme zde na to, co se nikdy nestalo, a přitom utkvěle zjišťujeme, že se nám to děje pořád. Ocitáme se tu v bezedných meziprostorech ticha a slov, ve chvíli, kdy se „teďʻ láme do bezčasé věčnosti: A náhle jsme tu navěky“.
„Jsem neskutečně rád, že jsem měl tu možnost se se Skácelem setkat, pracovat s ním a využít obrovské bohatství jeho poezie pro svou tvorbu. Zkoušel jsem zhudebnit i jiné básníky, ale nikdy to nebyla tak snadná a krásná práce. Je to prostě můj osudový básník,“ řekl Jiří Pavlica v rozhovoru, který se nejvíc týkal alba O slunovratu.
To s tou Vodou, zní nejčastější odkaz na největší trhák v kariéře Hradišťanu. Souběh výsostného ohlasového skladatelství Jiřího Pavlici s verši legendárního brněnského básníka se v přemíře až hymnických melodií za strhujícího hudebního doprovodu nadmíru trefil do vkusu pánů i kmánů. Snad až nechtěně hitová skladba Modlitba za vodu, rotující dokonce s bohulibým záměrem v televizní reklamě, pak předurčila přijetí mimořádného alba u široké veřejnost a u leckoho probudila vztah ke Skácelově poezii.
Taneční představení O slunovratu s choreografkou Ladislavou Košíkovou v roce 1998 koncipovali Pavlica s Hradišťanem jako moravské hledání „toho co bývalo a znovu kdysi bude“ a usadili do přírodního koloběhu času od slunovratu do slunovratu, ideálně vyjádřeného Skácelovou poezií a biblickými odkazy. O rok později vyšlo album, jehož fenomenální úspěch Jiří Pavlica asi nečekal; a vlastně málokdo. Tehdy se v přijímání moravské lidové hudby navíc lámaly ledy: starší generace se stále zbavovala odporu k její předešlé ideologické verzi a ta mladá, mohutně sycená přílivem zahraničních nahrávek, k ní cestu teprve hledala. Pavlicovy průzračné ohlasově-moderní melodie s motivy klasiky, dávných chvalozpěvů i artrocku, zpívání umocněné sbory na způsob „požárů blížících se ze čtyř stran“, hlas Alice Holubové a Hradišťan posílený o klávesy, bicí a kytary, odsunuly přemýšlení o běžné cimbálovce a moravské hudbě neschopné moderních reflexí po právu okamžitě stranou. A něco tak vysoce nepravděpodobného – moravské písničky v roli rádiových hitů – se ku prospěchu věci stalo skutkem.
Takže kdo jiný by se měl ujmout hudebních oslav 100. výročí než Jiří Pavlica s Hradišťanem.