VRÏ (WALES)
KLASICI UPROSTŘED TRADICE
NAPROSTO NEVŠEDNÍ TRIO ZPÍVAJÍCÍCH HOUSLISTŮ A VIOLONCELLISTY.
VRï hrají a zpívají lidovou hudbu, nicméně fakt, že pochází z časů, než Wales v 18. století propadl metodistům, nastoluje otázku: to se jako předtím hrála jiná hudba? Ano, a violoncellista Jordan Price Williams s houslistou Aneirinim Jonesem a violistou Patrickem Rimesem odkrývají důvody proč.
Když s Bohem v srdci a biblí v ruce získali v Zemi písní, jak se Walesu přezdívá, navrch náboženští nonkonformisté, patřila tradiční hudba se vším, co to obnáší ve Walesu ke každodennímu provozu. A protože se o Velšanech rádo tvrdí, že sice ne všichni dokážou zpívat, ale za zpěváky se považují snad úplně všichni, což dokládá odvěká obliba sborového zpěvu, metodisté toho dokonale využili. Boží ovečky jim do ohrady v počátku 19. století nahnal boom těžkého a uhelného průmyslu, dramatický příliv britských horníků a nezájem o ně ze strany anglikánské církve, takže metodisté málem nestačili stavět nové kaple, v nichž „srdce dělnických chudáků posílaly k nebi boží chvalozpěvy, až ztratili pocit, že jejich život stojí za nic“. Metodistické kaple se staly vlivnými centry společensko-kulturního dění a prosazováním velštiny, drcené angličtinou, a důrazem na školství, určitě navýšily gramotnost. Přísná nutnost zpívat písně schválené Bohem si ale během velšské náboženské revoluce vybrala tvrdou daň: lidová hudební prostopášnost, hospodská nevázanost, hlučné oslavy a bujaré tance měly najednou utrum.
VRï strávili měsíce v archívech, aby našli hudbu nedotčenou metodistickými destruktivními praktikami na dlouho třeba přerušující autentickou houslovou tradici. Ne všichni se totiž podřídili: velšským romským komunitám byli nějací metodisté ukradení a jejich harfeníci si dál hráli co, a jak chtěli, čímž pomohli uchovat značnou část lidového repertoáru v nedotčené podobě. Trio některé skladby dříve určené pro harfy přetransformovalo pro housle s violoncellem, a pokud nějaké dílky chyběly, tak si je buď vypůjčilo odjinud, nebo bez výčitek vymyslelo.
„Ve Walesu jsme zažili dlouhá hubená léta, kdy se lidová taneční hudba generačně vůbec nepředávala a její vývojový proces se tím úplně zastavil. Romští muzikanti sice hráli dál, nicméně jejich nástrojem byla především harfa, takže současní velšští harfeníci mají velkou výhodu v tom, že jsou součástí nepřerušené tradice. U nás houslistů je to trochu jiné. Máme k dispozici staré hudební sborníky a notové zápisy, ale lidový jazyk hraní a jeho „regionální přízvuky“ neznáme, takže je musíme odhadovat. Svým způsobem tím odpadá tlak na autenticitu a my si můžeme razit cestu vpřed způsobem, který nás baví, aniž bychom na zádech cítili tíhu předchozích generací,“ vysvětlil Aneirin Jones, proč od VRï neposloucháme echtovní tradiční hudbu, ale vitální reinterpretaci archivních melodií, textů a osobních výkladů historických příběhů.
Jde o Velšany, takže všichni zpívají: sborově i sólově; a s podobnou naléhavostí jakou obdivujeme třeba u britského folkaře Setha Lakemana. Vokální harmonie by mohli vyučovat, u VRï ale hlavně zkoprníte z podání té hudby – i přes práci s drone se blíží komorním sestavám otevřeným složitostem klasiky; nebo, a to možná naznačuje ještě víc, k irsko-americké skupině The Gloaming. Ostrá hranice mezi tradicí a novověkem u klasicky vzdělaného tria neexistuje a její nepřijatelnost na novém albu Islais a genir (A sung whisper) podtrhují také přejaté zkušenosti z folkové a rockové scény.
Název VRï prý znamená levitovat. Možná vás ale zajímá nad čím. Aneirin Jones odpovídá: „To slovo vystihuje náš pocit z toho lehce riskantního stylu hraní komorní hudby na půdorysu tradice. Bez jakýchkoliv obvyklých kotev, jaké mohou představovat bubeník držící rytmus nebo klavírista poskytující konstantní výšku tónu, si často připadáme jako bychom se pohybovali v nulové gravitaci. Stáváme se třemi balónky vznášející se ve vzduchu, které drží při sobě velmi tenká niť. Je to velmi vzrušující, někdy ale až děsivé“.
Autor fotografie: Jennie Caldwell
