LES TRIABOLIQUES

LES TRIABOLIQUES (VELKÁ BRITÁNIE)

NEJLEPŠÍ NEZNÁMÁ SKUPINA

JUSTIN ADAMS, BEN MANDELSON A LU EDMONDS NEBOLI KULTOVNÍ DINOSAUŘI WORLD MUSIC.

Ďábelský triumvirát destruktérů předpokládané hudební neslučitelnosti nebo jak jim v Británii říkají Distressed string band. Vyhledávání muzikanti a producenti patří k zásadním tahounům dění na scéně nevšední hudby, odjakživa ovlivnění hudebním mišmašem z celého světa, v němž sehrává důležitou roli blues, které však podávají s náturou odvázaných pankáčů ve formě, jakou jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Po právu se o nich tvrdí, „že účinkovali ve více projektech, než měla většina z nás teplých večeří“, a i když jejich výčet má délku málem nekonečného seznamu, bez připomínky některých se neobejdeme. Obrázek jejich výjimečnosti by tím nebyl úplný.
Kytaristu Justina Adamse, v současnosti spoluhráče Roberta Planta, si pamatujeme ze dvojice s Juldehem Camarou z Gambie a těžko zapomenout na to, co Maurem Durantem předvedli na loňských Folkovkách. Miluje severoafrické blues a není divu, že je spojen se začátky tuarežské skupiny Tinariwen, ale vyšvihl se také vedle Rachida Tahy nebo skupiny Lo´Jo.
Multiinstrumentalista Ben Mandelson, bývalý člen Magazine, spoluzakládal s Lu Edmondsem legendární pseudobalkánskou skupinu 3 Mustapha 3, produkoval alba The Klezmatics a Värttinä, zahrál si s Pogues, Corey Harrisem a Billy Braggem. Edmonds začínal v punkových Dammed, prošel The Mekons a Public Image Ltd, založeným zpěvákem Sex Pistols Johnny Rottenem. Byl manažerem slavných sibiřských Yat-Kha a dovážel do Evropy kubánskou hudbu.
Všichni tři samozřejmě báječně zpívají a na pódiu si přehazují z ruky kytary a nejrůznější strunné nástroje - bouzouki, saz, mandolínu, bazouki nebo tamburu – na nichž stojí originální zvuk Les Triaboliques. „Většina méně známých nástrojů, na které hraji, mě následuje domů, jako toulaví psi s jejich velkýma očima a já je musím krmit časem a trpělivostí a pomalu spolu nacházíme zvuky, které, doufám, tlačí na sluchové hranice,“ vysvětlil Lu Edmons, proč třeba tak rád hraje na turecké banjo cümbüş.
Pro trojici je na koncertech typické nespoutané uchopení až nepříslušně vybraných povědomých skladeb střídanými vlastními na způsob „pokud chce být člověk popadnut písní, neměl by se tomu bránit“. Zažít s nimi stejný koncert je proto prakticky nemožné, a o to víc lákavé nevynechat ani jeden. Moc jich totiž neodehrají, v tak neustálém jsou totiž fofru.