LEYLA MCCALLA BY SARRAH DANZIGER

LEYLA MCCALLA (USA)

ZÁSADNÍ AMERICKÁ PÍSNIČKÁŘKA DNEŠKA

SMĚS FOLKU, ZYDECO, CALYPSO, DIXIELANDU A BOOGIE SE U LEYLY MCCALLA ČASTO NEVYLUČUJE S BUJNÝM TANCEM.

„Čím více víme, tím více se cítíme silní,” tvrdí americká písničkářka s haitskými kořeny.
Někdy to nejlepší, co prý můžeme udělat, je připomenout si, že radost a láska jsou jedinými věcmi, které nám pomůžou čelit temným špatnostem světa, a když ani ty nezaberou, nezbývá než si naordinovat lék, který nezklame nikdy - hudbu. Třeba ve formě existenciálního přemítání, což se ve směsi folku, zydeco, calypso, dixielandu a boogie u Leyly často nevylučuje s bujným tancem.
Patří k zásadním americkým písničkářkám dneška, a ne náhodou je propojená se skupinami Carolina Chocolate Drops a Our Native Daughters, které pod vedením Rhiannon Giddens do historie Spojených států vrátily to, co z ní kdosi, ať už záměrně nebo s cílem zatajovat, vyňal: vklad černošských muzikantů do dějin rané, předbluesové americké hudby a otrokářskou minulost. Leyla přidala hold Haiti, odkud pocházejí její rodiče, a tamní kulturu, na kterou se napojila až v dospělém věku, o to víc jí ale propadla.

Bez podrobnější zmínky o kvartetu Our Native Daughters,  jejich albu Songs of Our Native Daughters a dokumentárním filmu Reclaiming History: Our Native Daughters se neobejdeme.

Album je, soudě podle ohromující odezvy, bráno za možná jedno z nejpronikavějších hudebních prohlášení posledních let vzešlých z americké černošské komunity. Hvězdný kvartet - Rhiannon Giddens, Amythyst Kiah, Leyla McCalla a Allison Russell - zvolil jednoduché východisko: pojďme společně a popravdě vyprávět skryté příběhy naší historie - ženské černošské historie. O tom co se stalo a co by to mohlo znamenat pro zítřek.  Album jde ovšem ještě dál: nahlíží na rasistické, misogynní a sexistické dědictví otrokářské éry. Svorníkem skladeb je Afroameričanka, která toho prý v minulosti tolik ztratila, že ji to proměnilo v nejsilnější bojovnici za spravedlnost. Leyla na Afroameričanku přitom nahlíží převážně z pohledu Haiťanky.
Její půl na půl autorská a lidová hudba představená na prvních dvou albech - Vari-Colored Songs a A Day For the Hunter, A Day For the Prey - byla svého druhu symbióza tradice haitských trubadúrů doprovázejících se od 18. století na banjo a přenesená do Louisiany, neworleánského jazzu, cajunu, blues a černošských tradic Severní Karolíny.
Z kolonky běžné písničkářky proto spolehlivě vypadává. Na prvním místě udivuje neobvyklou hrou na cello: hodně perkusivní, proloženou pickingem, nejvíc prý instinktivní, jakoby úplně odhodila nabyté klasické vzdělání a upřednostnila rady učitele, kanadského cellisty Rufuse Cappadocia. S davem nejde Leyla ani s oduševněle konejšivým, přesvědčivým hlasem, kterým ale ve třech jazycích -angličtině, francouzštině a kreolštině - nehladí po srsti.  A pokud dosud stranila akustičtější a klidnější hudbě, na posledním albu The Capitalist Blues vzala do ruky elektrickou kytaru a obklopila se bouřící kapelou.
Proč ale nebylo smutné, když šlo o blues a ke všemu kapitalistické?  U toho by jeden měl přece spíš brečet, než křepčit a hodně skladeb takový odvazový charakter má. Nejde ale o žádný švindl: Spojené státy pod vedením Trumpa prý připomínali pořádně natlakovaný papiňák a k tomu se víc hodila kytara; a protože natáčení proběhlo v New Orleans, kde dnes s rodinou žije, došlo i pro samotnou Leylu k překvapivému paradoxu: album natočené za účasti mnoha hostů ji učinilo „zatraceně šťastnou"; hudebně, samosebou.
V historii  však Leyla zaníceně pátrat nepřestala. Nedávno mělo premiéru její multimediální představení Breaking the Thermometer to Hide the Fever, věnované  historii haitské rozhlasové stanice Radio Haiti-Inter. Maják svobody, pravdivých zpráv a nezávislosti, který ležel v žaludku diktátorským režimům, po desítkách let vysílání v kreolštině v roce 2000 pohasl, když jeho majitele, novináře a politického aktivistu Jeana Dominiqueho neznámí pachatelé zavraždili. Leyla s režisérkou Kiyoko McCrae připomínají, jak se Jeanova manželka, novinářka Michèle Montas pokusila stanici udržet, ale když zastřelili jejího bodyguarda, Radio Haiti-Inter o tři roky později navždy ztichlo a ona utekla do New Yorku.
U Leylina bluesování sice převažují stesky a osobní reflexe úzkosti, taneční neworleanské veselí jako z praku ale s kapelou vystřelit dokáže. Tím si buďte jisti a také s ním dopředu počítejte.

Autoři fotografií: Sarrah Danziger (na stránce této profilu), Greg Miles (na seznamu účinkujících a programu)