THE RHEINGANS SISTERS BY JAMES FAGAN

THE RHEINGANS SISTERS (VELKÁ BRITÁNIE)

FASCINUJÍCÍ BRITSKÉ DUO HOUSLISTEK A ZPĚVAČEK

HOUSLISTKY, ZPĚVAČKY A SKLADATELKY DRŽÍCÍ SE PRAVIDLA, ŽE CO JE TVOJE, TO TĚ NIKDY NEOPUSTÍ. A TÍM JE PRO NĚ HUDBA, PODLE MNOHÝCH NAPROSTO MIMOŘÁDNÁ.

Nedokládá to jen vítězství v BBC Folk Awards, ale i skutečnost, že nadšení okolo sester se opakuje v míře takřka vylučující náhodu. Ke všemu se zdají být něčím víc, než jen houslistkami a jestli ve vás jejich hudba zanechá přesvědčení, že to, co jste slyšeli, není jen tak, vítejte do klubu.
Anna a Rowan vyrostly ve vesnici Gridleford v anglickém Derbyshire. Většinu nástrojů, na které hrají, což jsou vedle houslí také banjo, tambourin à cordes  a bansitarp, jim vyrobil otec, zatímco matka vedla dětské taneční kursy. Do hudby je však rodiče nenutili, vztah k ní si sestry našly přirozeně. Ačkoliv každá po svém: nejprve společně ve Švédsku a Norsku studovaly tamní houslové styly, pak se Anna, zapálená do okcitanských tradic, usadila ve francouzském Toulouse a získala diplom na tamní konzervatoři. Rowan pak nabrala doslova vražedné tempo: zapojila se do vokálního tria Lady Maisery, s Elizou Carthy a Karine Polwart vzbudila úžas projektem Songs of Separation, spolupracovala s Nancy Kerr, a sama za sebe uvedla divadelně-hudební onewoman show Dispatches on the Red Dress.
Jde o intimní hudební esej vycházející ze vzpomínek na německé prarodiče, zahrnující nástup nacismu, trauma druhé světové války a děs spojeneckých zajateckých táborů, v nichž za strastiplných podmínek zemřely po roce 1945 statisíce Němců. Představení pak Rowan převedla do formy elektro-folkového alba The Lines We Draw Together (podílel se na něm avantgardní elektro producent Rob Bentall) s potřebou „vytěžit z příběhu prarodičů něco užitečného a varujícího pro dnešek a položit si zároveň otázku, jestli naději do budoucna můžeme najít v nejčernějších dílech naší historie“.
Z tolika přítoků by se mohlo zdát, že hudební jezero The Rheingans Sisters občas anglický původ moc nepřipomíná, ale to je pouze klam a jestli se okolo jejich třech alb strhly debaty, tak vždycky skončily jednoznačně: právě pro takové přesahy je dnes anglický folk znovu ve vysokém kursu.
Na předchozím albu Bright Field se nacházely v dokonalé harmonii s přírodou a vlastní texty nebo zhudebněné básně používaly jako metafory k vyjádření se k dění v Británii, kdežto loni vydaná deska Receiver doslova šokovala způsobem, jakým sestry chápou panevropskou tradicí jako druh nástroje, využívajíc nekonečných možností drone, minimalismu, tranzu lidových tanců a temných ambientních soundtracků. Jakoby prvotní pro sestry nebyla struktura písně, ale z improvizačního rozpoložení vyrůstající zvukokrajina, ve které se k našemu překvapení neztratíme, jenom nám dá zpočátku dost zabrat se v ní zorientovat.
Už s padesátistránkovým bookletem s osobními poznámkami a solarografiemi vizuálního umělce Pierra-Oliviera Boulanteho daly sestry přitom najevo, že nestojí o to vypustit do prodeje jen další folkové album. Protože takhle ony nepřemýšlejí. Jejich pozorování a naslouchání světu přináší navíc nutnost poslouchat až do konce, abychom pochopili, co nastane, když se zvědavost ocitne mimo kontrolu.
Není proto potřeba opakovat tak očividnou věc: The Rheingans Sisters jsou naprosto výjimečné.

Autor fotografií: James Fagan