THE GARIFUNA COLLETIVE - photo by Jeremy Lewis

THE GARIFUNA COLLETIVE (BELIZE)

AFRICKÉ RYTMY, KUBÁNSKÝ SON A AMERICKÉ BLUES DOHROMADY

TAHLE HUDBA O TANEC NEŽÁDÁ: STRHÁVÁ K NĚMU BEZ VYZVÁNÍ. ZLEHKA I BEZHLAVĚ.

Byla to strašlivá rána, když v lednu 2008 naprosto nečekaně zemřel písničkář Andy Palacio z Belize. Nejzoufalejší pro utlačovaný středoamerický národ Garifunů: jemu byl Andy mluvčím, tím, kdo jeho hudbu, jedno z největších určení toho, čím jsme a čím jsme byli, zachránil před zkosením do zapomnění tím, že ji světově zviditelnil.
Smrt Andyho ubrala členům jeho kapely Garifuna Collective na síle pokračovat. Nahradit nenahraditelného není jen tak. Semknuti smutkem pro něho, přesto natočili několik výtečných alb a do každého z koncertů vložili jednotné odhodlání i za Andyho udržet naživu jedinečnou hudbu a kulturu malého jihoamerického národa Garifunů.
Svěží melodie skladeb z hlavy jen tak nevytěsníte a opojná radost převládá, i když stín pochybnosti z vášnivě vypjatých vokálů vycítíte: o procházkách rájem to asi pořád nebude. Taková dualita je Garifunům vlastní: jiným jazykem mluví ženy, jiným muži; dvojí význam nesou i zdánlivě jednoznačné písně, v nichž mezi štěstím a bědováním, optimismem a melancholií existuje neostrá hranice. Podobně jako v západní Africe, odkud Garifunové dorazili k jihoamerickým břehům, jsou totiž drtivé, tělem třesoucí rytmy projevem optimismu i hlubokého zármutku. Jazyk a hudbu Garifunů sice UNESCO v roce 2001 vyhlásilo za „mistrovský poklad orálního a nehmotného dědictví lidstva” a sami Garifunové tohle důležitému ocenění, vlastně satisfakci za léta ustrkování přivítali. K praktickému naplnění zprávy UNESCO, k uzavření záchranného kruhu došlo ale až ve chvíli, kdy příběh národa zrozeného ze souhrnu náhod a pudu sebezáchovy doprovodila hudba.
Zatímco ponětí o zrodu jiných národů se ztrácí v mlze dohadů, Garifunové mohou posloužit přesným rokem: 1635. Tehdy u ostrova Sv. Vincent v karibských Malých Antilách ztroskotaly dvě španělské otrokářské lodi, černí Jorubové z Nigeru doplavali na břeh a postupně se smísili s místními indiánskými kmeny Karibů. Za delší čas k nim přibyli otroci z Jamajky a francouzští kolonizátoři. Během sta let se pak všichni v poklidné symbióze promísili, a vznikl zcela nový národ s vlastní kulturou a jazykem – černí Karibové, Garifunové. A když je z ostrova vyhnali Angličané, vydali se během 19. na honduraskou pevninu, do Nikaraguy a Guatemaly; nejvíc jich v současnosti žije v Belize, středu bývalé mayské říše.
Bez ohledu na to, že garifunská hudba zahrnuje početnou řadu rytmů a karnevalových tanců, od 70. let se největší pozornost soustřeďuje na dva styly: punta a paranda. Zatímco tradiční punta se přidáním elektrických kytar a kláves přeměnila na moderní punta-rock, absorbující i jamajské reggae, u starobylé, výhradně akustické parandy jako by se zastavil čas. „Představte si africké rytmy, kubánský son, americké blues a západoafrické kytaristy dohromady“, píše se v encyklopedii World Music.
Album Watina natočené Andy Palaciem v produkci Ivana Durana zaznamenalo čistou esenci garifunské tradiční hudby v moderním vyznění: nazpívané v původním jazyce a dolující z historie zapomenuté obřadní léčivé tance, a cappella zpívané modlitby, milostné a pracovní písně a nahrané ve spolupráci s multigenerační all-stars partou garifunských hudebníků a z Belize, Guatemaly a Hondurasu - The Garifuna Collective. Andy za něho v říjnu roku 2007 získal cenu Womexu a pár měsíců nato, v lednu 2008, ho skolil infarkt.
V melodické, zpěvné, na sborech postavené, rytmicky živelné, kytarami, dřevěnými bubny a perkusemi ze želvích krunýřů hnané garifunské hudbě se odráží její podstata, spočívající v kolektivní tvorbě. Přidat se může každý: hlasem, tleskáním, i s nástrojem. Posledním albem Aban míří Garifuna Collective do budoucnosti: zdaleka nejvíc ho rozvibrovali elektrickými kytarami, přidali dub a reggae na bluesový způsob, což je doména zpěváka Emilio Thomase. Třeba ve skladbě Hamala (Let Him Fly), která mu údajně, jak je to prý pro garifunské umělce příznačné, naskočila ve snu. Nezpívá se v ní o ničem jiném než o síle komunity, bez které se každý, kdo má chuť se rozlétnout se do světa neobejde. Nechte nás snít a létat vzkazují světu Garifunové v obavách ze zániku své kultury.

Fotografie - autor Jeremy Lewis.