JAN FIC
BLUES DRNČÍCÍ ŽIVOTEM
OSAMOCENÝ NÁVRAT K SYROVÝM BLUESOVÝM KOŘENŮM.
Co myslíte, existuje u nás něco jako autentický písničkářský bluesman, kterému to, co zpívá, věříte? A nutně u toho nemyslete na věčně hladového chlapíka bez peněz, co vymetá bary s věznicemi, tyká si s ďáblem a prázdné flašky naplňuje slzami. Řekněme, že ano. Žije v Brně, z flámu chodí domů nejbližší dírou ve zdi a je tak trochu samožer: sám si skládá, sám si zpívá, sám si hraje a ke všemu na vlastnoručně vyrobené kytary a cigar boxy. Mimochodem se vším všudy sakra dobré kytary a podle firmy Red Bird Instruments prý jasné „měřáky, nažhavenosti kočiček pod pódiem“. Jan o sobě sice tvrdí, že už má všechny elektrizující momenty za sebou, a připadá si jako polámanej drát ve vymlácený fabrice, ale to je jen takové bluesování a nebe o něm dobře ví. A když mu prý poskytnete trochu tý lásky – nebo hodně piva – odhalí vám, co všechno v sobě ještě má. První dvě alba – Město a Potom – natočil s kapelou a Martinem E. Kyšperským a postavili mu za ně slavobrány. Tak dobrá byla. Na třetí – Homunkulus – si troufal už sám, jen to tak nakonec nedopadlo, ale zní, jakoby se stalo. Je hlasem i kytarami syrové, neslýchaně drnčí životem a tíhou světa plného divnejch bludů.
A pokud jde o tu autenticitu, došel k jednoznačnému názoru: „Můžu si z blues půjčit některé postupy, můžu si půjčit náladu nebo použít stejné nástroje, ale zpívat musím o svých vlastních problémech a svém vlastním světě, a používat k tomu hudbu, která vychází ze mě.“
