folkové prázdniny

DRŽITEL LATIN GRAMMY ZAHÁJÍ FESTIVAL

SVĚTOZNÁMÝ VIRTUÓZNÍ KVINTET ZALOŽENÝ MISTROVOU MANŽELKOU.

Pět virtuózních hráčů navazuje na revoluční Piazzollův kvintet z 60. let, se kterým vizionářský skladatel a hudebník proměnil tango nuevo ve vrcholnou uměleckou disciplínu a zařadil se mezi největší hudební osobnosti moderních dějin.
A jakou máme záruku, že sice posloucháme kvalitní, přesto se jménem argentinského génia pouze spojený soubor? Tu nejvyšší: založila ho a řídí mistrova manželka Laura Escalada Piazzolla, která po jeho smrti v roce 1992 s formací pokračovala v šíření odkazu jeho nesmrtelného díla. Pablo Mainetti (bandoneon), Bárbara Varassi Pega (piano), Serdar Geldymuradov (housle), Armando de la Vega (kytara) a Daniel Falasca (kontrabas) po celém světě hrají skladby z Piazzollova rozsáhlého repertoáru a pro tango nuevo získávají nové generace posluchačů. Obdrželi Latin Grammy, mnoho dalších ocenění i respekt odborníků. Rozhodně se nespoléhají na silné jméno v zádech a mechanické obehrávání známých kompozic, to by jim Piazzolla, vyžadující po muzikantech odevzdat té hudbě duši, z nebe asi nepoděkoval. S vědomím, že se na ně dívá, se proto do tanga nueva pokládají se stejnou vášní, precizností a hráčskou intenzitou jako jejich předchůdci a ubrat si nemohou dovolit ani s ohledem na to, jak se stejnými skladbami naložili Yo-Yo Ma, Gidon Kremer nebo Kronos Quartet.
Láska prochází žaludkem, to se ví, a k milostnému zajiskření mezi Piazzolou a Laurou došlo po vzájemném ubezpečení, že oba mají rádi česnek. Takže si dali k večeři kuře na česneku, začali spolu chodit a v roce 1988 se vzali. Ze strany Laury nešlo o navázání vztahu se slavným hudebníkem: v Argentině si vybudovala úspěšnou kariéru operní zpěvačky, herečky a televizní moderátorky. A když se v 70. letech poznali, zemi vládla vojenská junta, a na Piazzollu lidé na ulici urážlivě křičeli, zrádče, odpadlíku, vrahu tanga a arcikonzervativci mu dokonce vyhrožovali smrtí.
Traduje se, že tango je jako duch, který se objeví tam, kde ho nejméně čekáte. A pak, jak tvrdil spisovatel José Luis Borges, si s vámi udělá, co si jen zamane. Směs evropských, afrických a jihoamerických vlivů, u něhož v přístavních nevěstincích Buenos Aires a Montevidea šlo zprvu o „vertikální vyjádření horizontální touhy“, připomíná vášnivou a smyslnou saň o mnoha hlavách. Namísto srdce má tahací harmoniku bandoneon a v povaze trpělivě čekat, až přijde čas na další výstřelek. Jestli totiž tango něco charakterizuje, tak pověst hudby od začátku provázené skandály. „Vždycky jsem měl tušení, že tango dokáže lámat srdce i kosti a nutit nás žít,“ říkal vždycky argentinský zpěvák Daniel Melingo. Klasicky vzdělaný skladatel a hráč na bandoneon Astor Piazzolla ale tu saň od 50. let zkrotil: z tanečních sálů ji přivedl do koncertních síní a proměnil v tango nuevo. Nestál o tanečníky, vyžadoval, aby publikum poslouchalo a přemýšlelo. Instinktivně zareagoval na převratné změny zanesené do klasiky Debussym, Bartókem nebo Satiem. Brzy pochopil výzvy jazzového bebopu a nebál se nástupu rock´n´rollu a později se čelem postavil elektronice. Ne nadarmo se proto, stejně jako v případě Beethovena nebo Stravinského, mluví v tangu o době před Piazzollou a po něm.
Na rozdíl od celého světa, Argentina tango nuevo dlouho nepřijímala a Piazzolla čelil mnoha předsudkům. Světoznámý argentinský pianista a dirigent Daniel Barenboim, ale připomíná, že zatímco stará tanga dnes potřebují nové aranže, jinak by zněla staromódně, Piazzollovy kompozice ne. I díky němu bylo tango, jeden z nejikoničtějších světových hudebních stylů, zapsáno v roce 2009 na seznam nehmotného dědictví UNESCO.

Autor fotografie: Mauricio Velez