POETICKÉ PÍSNĚ PROBOUZEJÍCÍ FANTAZII

BÁRA ZMEKOVÁ ZVE NA MÍSTO, ZE KTERÉHO SE TI NECHCE.

Někdo se v náručí s medailemi zklidní a třeba i zastaví, jiný touží po dalších a dělá pro to třeba i přemety, no pak jsou tací, jako Bára Zmeková, kteří hlavně nepřestávají dál hledat a nikam přitom nepospíchají. Věří tomu, že inspirace přijdou sami, ať už náhodou, na zavolání nebo jinak. Nedávno třeba během pouti do Santiaga de Compostela, v gotickém domě u klavírního křídla Steinway z roku 1892, vedle kterého dokonce několik měsíců spala, v řadách kapely slavného senegalského zpěváka Cheikha Lô, na japonském turné, v Egyptě nebo na festivalu SXSW v americkém Austinu, kam se každoročně sjíždí světová umělecká elita. Mimochodem, její koncert tady přirovnali k poetickému snu. Ale to už z Folkovek dobře víme, a chápeme, proč je album Jediní na světě tak křehce nádherné. Svůj pochroumaný šanson, jak písničkám na pomezí folku, klasiky, jazzu a elektroniky říká, zpívá pořád česky a nehodlá na tom nic měnit, protože nevšedně poetické texty zůstávají středobodem její tvorby a chce, abychom se do nich ponořili stejně, jako ona. Protože: „Báseň nebo píseň – je to jedno, obojí je, jako když dloubneš prstem do skuliny času a rozevřeš ji. Jako místo, ze kterého se ti nechce.“
Stále hraje na klavír, který doplňuje pianem a syntezátory, a má ze sebou skvělé spoluhráče: bubeníka Viktora Dořičáka a baskytaristu Pavla Šmída. A když vám Bářiny nové skladby přijdou daleko víc rytmičtější, než je u ní zvykem, tak za tím hledejte zkušenosti získané u Cheikha Lô, ve které Pavel hraje na kytaru prim.