folkové prázdniny

CESTA DO HUDEBNÍ ŘÍŠE ZÁPADOAFRICKÝCH MANDINKŮ

HABIB KOITÉ & LAMINE CISSOKHO & MAMA KONÉ & ALY KEÏTA.

Akustická superskupina, která vlastně neměla na výběr, protože oslavu kulturního dědictví západní Afriky mají její členové v popisu práce. Kytarista Habib Koité, hráč na koru Lamine Cissokho, perkusista Mama Koné a balafonista Aly Keïta totiž patří do kasty griotů, profesionálních hudebníků a kronikářů, s povinností od 13. století předávat z generace na generaci historii multietnického národa Mandinků. Zatímco jinde stačí zajít do archívu, potomci zakladatelů bájné říše Mali ji donedávna nosili pouze v hlavách, takže se říkalo, že když zemře griot, jako by vyhořela knihovna. Ačkoliv členové superskupiny pocházejí z různých států, mluví jinými jazyky a každý hraje stylově odlišnou hudbu, v projektu Mandé Sila vzdávají úctu společnému kulturnímu dědictví Mandinků, kteří v historii západní Afriky zanechali nesmazatelnou stopu. A vezmeme-li do úvahy, že během otrokářské éry tvořili Mandinkové naprostou většinu zavlečených do Ameriky, tak vlastně zasáhli i do hudebních dějin lidstva.
Habib Koité (Mali)
Světově proslulý kytarista, skladatel a zpěvák častokrát přezdívaný Bílý griot, protože hudbu mandinských griotů, Tuaregů nebo lovců z kraje Wassoulou propojil se západním rockem, funky, reggae a blues, o kterém nám navíc jako jeden z prvních řekl, že jeho kolébkou není pouze Mississippi, dávno předtím se totiž hrávalo na břehu malijského Nigeru. A na Folkovkách nám to v roce 2012 dokázal s americkým kytaristou Ericem Bibbem. Miluje akustický rozjímavý zvuk, zároveň ovšem usiluje o takový hudební náboj, který by lidi přiměl k tanci. A navíc, dokáže složit regulérní afropopové hity.
Aly Keïta (Pobřeží slonoviny)
Balafon v západní Africe používají namísto slov. Zvonivým zvukem dřeva si tady vyznávají lásku, řeší spory, posvěcují obchody a kdysi jím burcovali do boje. Dokáže také uvést tanečníky do léčivého tranzu a vůbec zamotat lidem hlavu. Dlouho se také mělo za to, že Západní hudba je balafonu zapovězená, že by to zkrátka mezi nimi nefungovalo. Pak se ale Aly Keïta postavil po bok jazzmanů a všechno bylo jinak. Už léta žije v Berlíně, takže za nimi nemusí daleko cestovat a my ho tak mohli poslouchat po boku Omara Sosy, Joe Zawinula, Pharoaha Sanderse nebo Jana Garbareka. A když zemřel nedostižný balafonista Keletigui Diabate, o jeho náhradníkovi do své skupiny Bamada nepřemýšlel Habib Koité ani vteřinu.
Lamine Cissokho (Senegal)
O velebně znějící harfě kora toho víme víc než dost, i to, že symbol západoafrické hudby dostal od tajemných džinů do vínku dar, zaplést se s jakoukoliv jinou hudbou, takže dnes běžně proznívá jazzem, popem, elektronickými experimenty a Sona Jobarteh nebo Seckou Keita jednadvacetistrunný nástroj nechávají doprovázet symfonickými orchestry. Lamine Cissokho ze senegalského regionu Casamance zůstává věrný menším ansámblům, v žánrově neomezenosti si s nimi ovšem nezadá. Po přestěhování do Švédska se navíc stal velmi žádaným spoluhráčem a alba natočená s francouzským jazzovým klavíristou Olivierem Hutmanem nebo indickým slide kytaristou Manishem Pinglem patří mezi posluchačské lahůdky.
Mama Koné (Mali)
Když se narodíte jako griot, nutně to neznamená, že zůstanete pouze u jednoho nástroje, takže není divu, že než se Mama Koné stal mistrem na djembé a calabash, vyučil se balafonistou. Jeho kariéra se shodou okolností rozjela, když ho Habib Koité přizval ke spolupráci s Ericem Bibbem. A protože to, jak dobře víme, dopadlo skvěle, dnes je Mama Koné stálým členem Koitého skupiny Bamada.

Autor fotografií: Michel De Bock