folkové prázdniny

NEJVÝRAZNĚJŠÍ EXPERIMENTÁTORKA ZVUKOVÝCH MOŽNOSTÍ TRIPLE HARFY

SMUTNÝ VELŠSKÝ HARFOVÝ POP.

Angličanka, která v mládí po přestěhování do Walesu udělala tu nejvelštější věc, jakou prý jen mohla: naučila se hrát na triple harfu; hudební symbol Walesu pod přísnou ochranou tradicionalistů. Čtyřiadvacetiletá Cerys Hafana (čti Kerys Hafana) však na ní hraje moderně a s odvahou nenechat se lapit do jejich zpátečnických sítí. Je považovaná za nejvýraznější experimentátorku zvukových možností triple harfy, a tím, že také nevšedně zpívá, a vedle přebírání tradičního repertoáru komponuje vlastní skladby a používá jemnou elektroniku, i za její budoucnost. S promyšleným cílem: zabít veškerou zvukovou krásu triple harfy.
Ta má namísto jedné, tři paralelní řady strun, s nimiž hráči dosahují tónů, aniž by oproti klasickým harfám používali pedály. Jedná se prý o ďábelsky složitý nástroj dovezený v 16. století z Itálie do Londýna, kde si ho z nějakého důvodu v éře baroka oblíbili nejvíc Velšané a následně převezli domů. A zatímco jinde zvukově podivuhodná harfa upadla postupně do zapomnění, ve Walesu ji mají dodnes za svátost.
„Mně se zvuk harfy většinou moc nelíbí a stereotypní uvažování, že jde o jemný, andělský nástroj, mě dost rozčiluje, takže si hudbu, která se k ní přiklání, moc neužívám. A nutí mě to najít způsob, jak docílit zvuku, se kterým jsem naopak v souladu. Proto o své harfě přemýšlím jako o syntezátoru,“ vysvětlila Cerys Hafana potřebu hrát daleko rytmičtěji a vůbec tak nějak harfu nepovažovat za starý tradiční nástroj.
„Velšskou tradiční hudbu vnímám jako příběh plný změn, výzev, bojů, nových vlivů a myšlenek přinášených lidmi odjinud. Mám za to, že jde o hudbu, která se může a do budoucna určitě bude měnit,“ řekla Cerys Hafana v roce 2022 po vydání druhého alba Edyf (Vlákno), se kterým na sebe stáhla značnou pozornost a objevila se na významných festivalech a loni dosáhla velkého úspěchu na veletrhu Womex. Během koncertů začala brát do rukou také elektrickou kytaru a když byl k dispozici klavír, usedala i za něho. Loňskými epíčky - The Bitter a Crwydro – pak potvrdila, že stojí o to daleko víc vystoupit ze stínu pouhé velšské harfenice. Z národního archívu si vybírala neznámé a tematicky nevšední skladby a přidala k nim anglické a skotské balady. Aby zdůraznila jejich děsivost, přidala další nástroje a do rámu harfy tloukla jako do bubnu. Tisíckrát obehraným skladbám tak promyšleně dodala ještě děsivější hororovou atmosféru s nádechem indie folku a návštěvníky koncertů vyzvala: „Přijďte si poslechnout smutný velšský harfový pop. Snad vás to rozpláče.“

Autor fotografií: Heledd Wyn