folkové prázdniny

JSOU SICE JEN DVA, ALE DÝCHAJÍ ZA JEDNOHO

JEDNA Z NEJVĚTŠÍCH ŽIJÍCÍCH ZPĚVAČEK BRITÁNIE A BRILANTNÍ KYTARISTA SÁZEJÍCÍ NA EMOCE.

Ríoghnach Connolly je druh zpěvačky, kdy po pár tónech strnete a hned poznáte, že se do konce koncertu už nehnete z místa. Má naprosto omamný, nezaměnitelně irský hlas, proti kterému zůstává netečný snad jen hluchý, i když i on před sebou uvidí ženu, které by z nějakého důvodu dokázal svěřit vlastní děti. A odtud plyne další důvod vašeho zkamenění: autentičnost; přesvědčení, že na všem, o čem zpívá, mluví a vtipkuje – omlouváme se za patos - takříkajíc sedí pravda, ačkoliv z jejího manchesterského dialektu nerozumíte málem ani slovo a těšíte se, až z teskné polohy přejde do chraptivých bluesových výkřiků. Nepochybně ve vypjatých okamžicích, kdy ji vyzpívané vzpomínky asi nejvíc zabolí. A za třetí: už nikdy si nedokážete představit, že by na židli usazenou Ríoghnach Connolly doprovázel někdo jiný než Stuart McCallum, dlouholetý kytarista nu-jazzové kapely The Cinematic Orchestra a vůbec osobnost současné britské scény.
Zatímco předchozí dvě alba natočila dvojice s kapelou, na předloňském Land of My Other zůstali poprvé sami dva. Produkce se ujal přeslavný americký klavírista Thomas Bartlett, mimo jiné člen skupiny The Gloaming, před „emocionálně nejbezohlednějšími texty“ ovšem zdrženlivě ustoupil do pozadí a občas ho v záměru dvojice natočit „něco vážného a hlubokého“ spíš cítíme, než slyšíme. Co Ríoghnach Connolly k takové otevřenosti přivedlo? V roce 2019 po porodu dcery těžce onemocněla a nečekanou smrtí otce ji pak dohnala historie. Ve dvaceti letech před ní, tedy před sektářským násilím v Severním Irsku, ze severoirského Armaghu utekla do Manchesteru. „Na albu se po jeho smrti Ríoghnach bez ostychu dotknula těch nejspodnějších kořenů a nedokážu si představit, že by se předtím dokázala takhle otevřít,“ uvedl Stuart McCallum.
Ačkoliv Ríoghnach vyrostla s irskou tradiční hudbou, odmala hrála na dudy a flétny, v Manchesteru se od všeho odstřihla a věnovala se jazzu. Třeba se saxofonistou Alabasterem DePlume, žánrem se ale omezovat nenechala: vystupovala s jazz-swingovou skupinou Louis Barabbas & The Bedlam a nakonec založila vlastní funky-rock-folk bláznivou partu Honeyfeet. K irskému původu se Ríoghnach Connolly přihlásila až v řadách Afro Celt Sound System: to se o ní a jejím truchlivém, do soulu přecházejícímu hlasu s odkazy na starý vokální styl sean-nós začalo hodně mluvit, no a tehdy ji uslyšel Stuart McCallum, hned se za ní vydal a zanedlouho založili The Breath.
Pak je pozvali hrát do Brightonu, ale neměli honorář pro celou kapelu, takže koncert odehráli jen se Stuartem a zůstali zaskočeni nejen odezvou publika, vlastně ani sami moc nechápali, co se stalo, jenom věděli, že napříště už jedině takhle. Lidem z labelu Real World se to navíc tak zalíbilo, že s proměnou The Breath neměli žádný problém a jen vznesli dotaz, kdy bude pokračování.
Jsou sice jen dva, ale dýchají za jednoho a k těm zhudebněným vzpomínkám na otce a dalším příběhům by snad ani jiný, než tenhle prostý doprovod nepasoval. Však to poznáte sami. Půjde o nezapomenutelný zážitek, tomu věřte.