NORA BROWN & STEPHANIE COLEMAN

NORA BROWN & STEPHANIE COLEMAN (USA)

S POKOROU A ČERSTVÝM ŠVIHEM ODEHRANÁ OLD-TIME MUSIC Z APALAČSKÝCH HOR

POUZE ZNAČNÝ VĚKOVÝ ROZDÍL VÁM BRÁNÍ POVAŽOVAT BANJISTKU NORU BROWN S HOUSLISTKOU STEPHANII COLEMAN ZA DVOJČATA. TAK SROSTLE JEJICH HRANÍ A ZPÍVÁNÍ TOTIŽ VYZNÍVÁ.

Dobře se znají z old-time music komunity newyorského Brooklynu, kde obě žijí, a v posedlosti ze stejných banjistů spolu už něco odehrály, vše dokonale zúročily ale až na loňském epíčku Lady of the Lake a během fantastického koncertu pro Tiny Desk. Příval nadšení si zasloužily a chválou nešetřil ani producent Peter K. Siegel, chlapík s kariérou zahrnující jména Neil Young, Doc Watson nebo Bob Dylan: „Slyším u nich víc než součet virtuozit. Ta hudba má hluboké kořeny v americké tradici, ale vzrušení z jejich společného hraní už jde za Norou a Stephanií.“
Neskládají a se starobylým a nesčíslněkrát přehraným repertoárem z Kentucky, Virginie a Severní Karolíny zacházejí jako s darem, nutným předávat ho dál, a tak jako mnozí před nimi, berou v potaz nároky dnešních posluchačů, kterým pouze patina nestačí. Do současnosti proto skladby průkopníků old-time music Nora se Stephanií uvádějí sice s pokorou, nicméně s daleko větším švihem, a dokonce s houslovým drone. „Myšlenka, že old-time music vymírá a že ji nehraje dost lidí, mi opravdu připadá přehnaně zdramatizovaná, a ne tak úplně pravdivá,“ řekla Nora a pro příklad nemusela chodit daleko. Stephanie ji hraje od osmi let a ve třinácti vydala první album. Vždy obklopená skvělými muzikanty. Na vysoké škole se začala věnovat historii old-time music a je autorkou sledovaných dokumentů a podcastů. Hlavně je však vyhledávanou houslistkou. Vstoupila do průkopnické ženské old-time kapely Uncle Earl vedené svého času Abigail Washburne, jinak manželkou Bély Flecka, se kterým si Stephanie rovněž zahrála. A také s Rhiannon Giddens nebo písničkářkou Aoife O’Donovan. U setkání s Norou tedy nemůžeme mluvit o náhodě. Tyhle dvě se zkrátka potkat musely.
Pochybností o dalším zázračném dítěti nás Nora Brown zbavila osobně. Před dvěma lety zahrála a zazpívala na Folkovkách. K tomu vyprávěla, jak přišla k banju a old-time music z Apalačských hor a znělo to upřímně, chytře a dospěle, ačkoliv jí bylo teprve šestnáct. No dobře, pokud někdo odmala hraje tak bravurně, s potěšením a přitom jakoby se nechumelilo, je celkem těžké si představit, že v tom nemá prsty nějaká vyšší moc, a v jejím životním příběhu by se nějaký ten „ďábel z křižovatky“ docela vyjímal. Jenomže snad už všem je jasné, že v respektovanou hudebnici proměnily Noru Brown především píle a hluboký ponor do historie old-time music, tak jakýpak zázrak.
O bluegrassu se dlouho tradovalo, že jde o čistě mužskou záležitost. Než v 60. letech přišly zpívající banjistky Hazel Dickens a Alice Gerrard, tenhle názor zkorigovaly a ke všemu s pořádnou dávkou feminismu. Od té doby už bluegrass nikdy nebyl tím, čím dřív. O třicet let později to samé s old-time music z Apalačských hor provedla černošská banjistka Rhiannon Giddens, navíc s připomínkou, že tu samou roli jako běloši v ní sehráli černoši a s důrazem na africký původ banja. Proč to připomínáme? Legendární Alice Gerrard produkovala Nořino debutové album Cinnamon Tree a všechno, co dosud Rhiannon Giddens dokázala, má Nora před sebou jako svatý obrázek; navíc si spolu i zahrály. Aby toho nebylo málo: za mentora měla ikonického Johna Cohena ze skupiny New Lost City Ramblers, kamaráda Alice, pamětníka časů, když se old-time music setkala s bluegrassem, a objevitele velikána Roscoe Holcomba. Ten, když zemřel, Cohen převzal jeho banjo, na které po jeho smrti dnes hraje Nora. A teď se zkuste zamyslet: bylo by vůbec možné, aby tohle všechno Nora jen tak přešla? Samo sebou, že ne, tyhle kontakty s historií podepřené osobními postoji pak definují tvorbu mladé Newyorčanky a koneckonců, i ji samotnou. Proto o ní příležitostný spoluhráč Jake Blount – slavný černošský renovátor apalačské hudby – nedávno prohlásil: „Pokud ještě neposloucháte Noru Brown, jen marníte život“.